Můj život s klarinetem
Vzpomínky legendárního kapelníka divadla Semafor
- Formát:
- B5
- Vazba:
- váz., 392 stran
- Rok vydání:
- 2011
- Naše cena:
- 354,- Kč (běžná cena 395,- Kč)
- Sleva:
- 41,- Kč (= 10.38 %)
- Nakladatel:
- Maxdorf
- ISBN:
- 978-80-7345-263-6
- Dostupnost:
- do týdne
- Anotace:
- Ferdinand Havlík je mezi českými profesionálními hudebníky jedním z nejobdivovanějších interpretů jazzové hudby. Je úspěšným kapelníkem, skladatelem a rovněž známým humoristou – nebo přesněji recesistou – jak se o tom čtenáři mohli přesvědčit v úspěšné knížce Historky Ferdinanda Havlíka, jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý (Maxdorf 2008). Základní ladění Havlíkovy autobiografie Můj život s klarinetem je ovšem o něco vážnější. Havlíkovy vzpomínky jsou strhujícím příběhem české populární hudby druhé poloviny 20. století. A je zcela jasné, že je to příběh autentický, vyprávěný živě, ale citlivě, bez dnes obvyklé senzacechtivosti. S výjimkou úzkého okruhu Havlíkových přátel jen málokdo znal druhou stránku jeho osobnosti, tu nerecesistickou. Ferdinand Havlík byl celý život mimořádně vnímavým pozorovatelem a skvělým psychologem. Více než 200 osobností české populární hudby, kterým ve svých vzpomínkách věnuje tu několik řádek, jinde celou kapitolu, vytváří plastický obraz české populární kultury druhé poloviny 20. století. Havlík není skoupý na chválu umění těch, kteří si ji zaslouží. A tam, kde kritizuje, činí tak se shovívavostí, nadhledem a pochopením pro lidské slabosti. Při četbě jeho vzpomínek si bezděky uvědomíme, že vlastně čteme tak trochu historii celé české společnosti. Ovšem historii viděnou očima člověka, který se díky svému umění často dostával tam, kam jsme my ostatní neměli přístup.
biografický slovníček k této knize nejdete zde
Zde si pak můžete přečíst několik krátkých ukázek:
Vlasta Burian
Náš šikovný pan Leitner opět zapracoval a domluvil nám vystoupení. Tentokrát šlo o hraní pro dělníky a pracovníky firmy Bosh, která sídlila na Vinohradech vedle rozhlasu, dnes už je tam nová moderní budova. Bylo to ke konci války, když už bylo dvojité totální nasazení a profesionální hudebníci byli skoro všichni nasazeni v Reichu. Musely proto zaskakovat amatérské kapely a nahrazovat nedostatky. Obveselování pracujících a hlavně dělníků bylo chytrým a účelným tahem okupantů, už tenkrát předešli naše soudruhy, kteří později dělali něco podobného. Němci tímto nadbíhali dělnické třídě, která si samozřejmě akci pochvalovala, neboť se pobavili a navíc se ulili z práce. Chytré a účelné. Kapela se dostavila v tom nejlepším složení na místo svého působení a čekalo se jen na udílení příkazů a přání.
Všechno bylo připraveno, když tu se objevil Vlasta Burian, který zde byl s napětím očekáván. Jeho výstup byl však zkomplikován. Byl velmi nervózní, pobíhal z místa na místo a čekal na klavíristu, ale nedočkal se. Přišel mezi kapelu, ptal se, kde je kapelník a kluci ukázali na mne. Pan Vlasta Burian mi sdělil, že se mu stal malér a nepřišel mu klavírista, který ho měl doprovázet. Šlo o Dalibora Ptáka, na kterého byl Vlasta Burian už zvyklý, takže se nebylo co divit jeho nervozitě. „Pane kapelníku“, pravil mně, šestnáctiletému klukovi, „co budeme dělat?“ Já zůstal klidný a odpověděl mu, že s sebou máme noty na Přednostu stanice a Polního maršálka, a když bude třeba, náš klavírista Láďa Melichar jej doprovodí, že to určitě svede. A tak se také stalo. Láďa svedl několik doprovodů k jeho výstupu a písničky jsme zahráli, protože byly v našem repertoáru. Vlasta Burian byl spokojen, vyslovoval samou chválu a řekl nám: „Vida, kluci, tak jsme to zvládli. Já vás angažuju do divadla!“ Byl šťastný, že se nemusel omlouvat a improvizovat bez doprovodu. On by to ale stejně dokázal, neboť byl mistrem improvizace, ale takto to bylo alespoň napínavé a s dobrým koncem. Byli jsme pochváleni i pořadateli a publikem, protože se nám podařilo nahradit chybějícího pianistu.
Vlasta Burian si tuto historku pamatoval, když jsme se setkali za několik let na Slovensku v Piešťanech, kde účinkoval, a každý den jsme tam spolu hovořili. Vlastík byl světová třída, bohužel jej komunisti po válce zničili.
Karel Gott
Karel Gott byl objev režiséra Karla Mareše. Slyšel ho zpívat v kavárně Vltava a na jakési soutěži, kde Gott vyhrál. Už při první korepetici a zkoušce bylo jasno, koho Semafor získal … Když pak tento dobře vypadající mladík zpíval Oči má sněhem zaváté, od Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, přivedl mladá, ale i starší srdíčka do stavu, kterému se říká jihnutí. Ale i muzikanti, pokud mají srdce, si uvědomují, že tento romantický tenor zvládne suverénně i jiné žánry – swing, rock’n roll i jazz. Přesvědčil jsem se o tom sám na jeho recitálu v divadle Semafor, kde Gotta doprovázela moje kapela.
. . .
Karel Gott byl objev režiséra Karla Mareše. Slyšel ho zpívat v kavárně Vltava a na jakési soutěži, kde Gott vyhrál. Semafor potřeboval dobrého zpěváka a tím Karel Gott byl. Byl přijat bez konkursu, byla tu záruka Karla Mareše. Už při první korepetici a zkoušce bylo jasno, koho Semafor získal. Když pak tento dobře vypadající mladík zpíval Oči má sněhem zaváté, od Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, přivedl mladá, ale i starší srdíčka do stavu, kterému se říká jihnutí. Ale i muzikanti, pokud mají srdce, si uvědomují, že tento romantický tenor zvládne suverénně i jiné žánry – swing, rock’n roll i jazz. Přesvědčil jsem se o tom sám na jeho recitálu v divadle Semafor, kde Gotta doprovázela moje kapela. Duet s Evou Pilarovou Je nebezpečné dotýkat se hvězd je důkazem temperamentu, který Karel vložil do této písně. Nelze zapomenout na operní árie z Prodané nevěsty, kde Jeník Gott spolu s Kecalem Waldou Matuškou dokazují, tady oba, že umějí zpívat i operu, že na tento jejich duet se nezapomíná a že i operní zpěváci jim musí vzdát pochvalu. I v písničce Zdvořilý Woody dokázal Karel Gott, s jakou lehkostí zpívá tyto žánry. Pohrává si tu s hlasem, zpívá s jistotou a bezprostředností a zvláště vyniká v pasážích, kde jódluje. Jódlovat je těžké, ale Karel i tady používá temperament a vtip. Dá se říct, že Gottův zpěv působí na posluchače na celém světě, i v zemi slavných zpěváků v Americe v Las Vegas Gott uspěl, o Evropě ani nemluvě. A co si na Karlu Gottovi cením, je jeho skromnost a spolehlivost. Obdivuji ho i proto, že zpívá naplno i ve věku, kdy si už většina ostatních užívá důchodu.
Číslo jedna znamená být na špici a to někdy píchá až bodá. To je popularita – oblíbenost, která se někdy mění v davovou psychózu. Viděl jsem filmové záběry Beatles, kteří unikali davu chráněni policií. Něco podobného se stalo Karlu Gottovi v Plzni, kde hrál ve vyprodaném amfiteátru Semafor. Karel dvakrát opakoval Oči má sněhem zaváté. Mládež šílela a na konci představení se vrhla na Karla Gotta – hrozilo to kolapsem. Karel musel utéct, nemohl se ani převléknout a začal unikat davu, který narůstal. Byla to scéna pro dobrodružný film nové vlny, tedy s legračním podtextem. Karel utíkal a kličkoval a díky jeho fyzické kondici se mu to dařilo. Horší bylo, když ho rozblázněný mladý dav začal dohánět. Karlovi nezbylo nic jiného, než utéct do lesa, klamat tělem mezi stromy a čekat na vhodný okamžik k oklamání davu. Správná chvíle k osvobození talentovaného pěvce se našla. Řidič autobusu Státního divadelního studia sledoval cestou podél lesa tuto pohyblivou masu bláznů a čekal na vhodnou příležitost k ukončení tohoto bláznění. Karel autobus zaregistroval a ve vhodnou chvíli se prudce otočil a rychlostí hodnou Emila Zátopka se řítil k autobusu. Dořítil se dobře, z kopce to šlo samo a s posledními silami vpadl dveřmi do záchranného autobusu. Fandové nestačili s dechem a ti první, kteří přiběhli k autobusu, mohli už jen zamávat. Autobus se rozjel a bylo slyšet jen sborové volání poblázněných fanynek a fandů: „Ať žije Gott! Gott!“ Všichni jsme čekali, jak bude Karel nadávat, ale omyl, on si byl vědom toho, že tito fandové ho živí a budou živit. „Já si toho strašně vážím, ale nesmějí mě honit po lese!“
Louis Armstrong
Březen 1965 by měl být pro všechny džezmeny vyhlášen státním džezovým svátkem. Do Prahy přijel Louis Armstrong. Poděkovat můžeme opět Františku Spurnému. To on má zásluhu, že jsme viděli a slyšeli tohoto legendárního trumpetistu. Zážitek z koncertu a z osobního setkání je nezapomenutelný. Lucerna na prasknutí, na vstupenky se stála noční fronta a šmelináři měli pré.
Koncert uváděli Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem a trocha protekce nikoho nezabije. Kdo chtěl, dostal možnost přednostně lístky zakoupit. Popisovat atmosféru v Lucerně při koncertu nelze. Louis Armstrong byl fantastický, k potlesku se přidávala i slzička dojetí. Koncert se protáhl, přídavky se přidávaly a Louis Armstrong nešetřil, přestože ho čekala návštěva divadla Semafor. Nešetřil ani času na podpisy divákům.
Vzpomínám si, jak mi vyprávěl Jirka Šlitr o začátku koncertu v Lucerně. Armstrong tam byl s celou kapelou ve značném předstihu před koncertem, jak se připravoval, domlouval s členy orchestru o výběru skladeb a jak si potom odpočíval na lehátku, které tam měl na svou žádost připravené, a jak při tom jeho žena v klidu látala jeho ponožky. Inu co? Jsme na turné, domácí práce se konají v každý volný čas.
V divadle se mezitím dělaly přípravy na příchod Louise Armstronga, jeho orchestru a doprovodu. Byli slavnostně přivítáni, pohoštěni a poté zasedli do hlediště, aby vyslechli program, který pro Louise připravil Semafor. Zazpívalo se několik semaforských písniček, kapela zadžezovala a improvizace byly odměněny velkým potleskem Armstrongovy kapely včetně pana kapelníka, který tleskal nejdéle. Byli asi překvapeni, že se u nás hraje jazz v takovéto kvalitě. Čekali možná folklor, lidovou kulturu, taneční projevy. A pak přišlo vrcholné číslo, které dojalo Louise Armstronga, ale i celou společnost. Jirka Jelínek začal zpíval Halo, Satchmo, písničku od Šlitra a Suchého, a adresát nevydržel, nečekal něco takového, a že byl zvyklý na různé pocty, prostě se rozplakal. Okamžitě u něj byl jeho lékař, který zřejmě cestuje s ním, a uklidňoval ho. Asi to na Lojzíka hodně zapůsobilo. Po skončení našeho programu se okamžitě zorganizovala Armstrongova kapela a nastal revanš. Nikdo z nás si nedovedl představit, že Louis Armstrong bude někdy hrát výhradně pro nás. Bylo tomu tak a dodnes se mi „zdá“. Je to pravda a každý z nás to má v hlavě uloženo jako cennou fotografii. Hráli dost dlouho a najednou opět přišel Armstrongův lékař a nabádal ho, aby skončil s produkcí. Kdepak, Louis mu něco pošeptal a hrál s kapelou dál. Za pár minut se to opakovalo a ještě jednou a pak už Armstrong uposlechl ostrý příkaz lékaře a přestal.
Zůstali jen muzikanti a hrálo se asi půl hodiny. Kapela také odešla a zůstal jen klarinetista a saxofonista Eddie Shu a začalo se džemovat. A to bylo pohraníčko! Eddie hrál jak Pánbůh (s nábožnou úctou), překvapil nás, ale já jsem si ověřil, že Eddie Shu je na předním místě v hodnocení na žebříčku nejlepších v USA. Hrál úplně jinak než s Armstrongem, hrál moderní jazz s úžasnou technikou a skvělými nápady. Překvapil nás, když prohlásil, že v Armstrongově orchestru hraje jen proto, že si zde vydělává dost peněz a to že je jediný důvod, jinak tam není moc šťastný. Dost nás překvapil, ale sami jsme si uvědomili, že je to v podstatě náš případ. Vzpomněl jsem si, jak nám jednou v Německu jeden velmi známý bubeník, jeden z nejlepších světových hráčů, na náš dotaz, jak se mu vede a jak se má, odpověděl tím, že obrátil obě kapsy u kalhot směrem ven, nic tam a on jen pokrčil rameny. Tady myslím, že to bylo podobné – jazz, nic moc za to. Bída. A když, tak už to musí být hvězda, jako například Louis Armstrong. Jam-session s Eddíkem skončilo kolem sedmé hodiny ranní, akorát otevíral naproti vchodu do Semaforu vedoucí obchodu s potravinami pan Ševčík. Nakoupil jsem bohatou snídani, kterou nám přišel osobně naservírovat pan vedoucí, zavřel krám, vzkázal „Přijdu hned“.
Jiří Šlitr
... Debata se obrátila a Šlitr mě začal zasvěcovat do svých plánů. „Chci dělat s televizí seriál Plakala panna, plakala, dám ti materiály, bude to taková soutěž amatérů, ale se srandou“ … Má to promyšlené. Chvíli se zamyslel a v zápětí mě překvapil: „Chci skončit v divadle,“ říkal, „chci jezdit po světě“.
. . .
Vzpomínám si na to odpoledne, na druhý vánoční svátek 26. prosince 1969. Měli jsme sjednanou pracovní schůzku na druhou hodinu. Měli jsme projednat a upřesnit Šlitrovy plány, měl přinést své hudební nápady do televizního seriálu Plakala, panna… Asi v půl druhé Šlitr volal, že se o něco zdrží, protože potřebuje zařídit nějakou důležitou věc. Čekal jsem tedy a když byly asi čtyři hodiny odpoledne, volal jsem Šlitrovi do bytu. Telefon vzala Silva Daníčková a ujišťovala mě, že se asi zdržel a určitě přijde, říkal, že jde ke mně. V duchu byly mé myšlenky a představy, že Šlitr má nějaké rande se slečnou, a proto to zdržení. Ráno se mi dostalo hrozné zprávy. Volal jsem ke Šlitrovi a jeho matka mi sdělila: „Jiří zemřel, pane Havlík“. Tón hlasu paní Šlitrové slyším dodnes … Jirka Šlitr měl v horní části Václavského náměstí, v domě, kde byl obchod s šachy a hracími potřebami, ateliér. Měl návštěvu, a sice mladou krásnou slečnu, dceru ředitele Laterny Magiky, pana Michailova. Vyplnilo se tehdy moje varování při návštěvě u Jirky Šlitra kdysi u něj v bytě v Chodské ulici na Vinohradech. V tomto bytě měl Jirka velká plynová kamna. Prohlížel jsem si je tenkrát a zjistil jsem, že to byla naše kamna, která táta koupil někdy za války do našeho domku v Zahradním Městě. Poznal jsem je bezpečně, protože na nich byly dosud vidět stopy mých uměleckých kreseb, tedy škrábance. Jirkovi Šlitrovi jsem tenkrát udělal menší přednášku o špatných vlastnostech tohoto výrobku, dnes už dávno zakázaného prodávat. Nastal-li pokles tlaku plynu, hořák vypnul, ale po zvýšení tlaku už nezapnul. Stalo se nám to několikrát, místnost, kde byla kamna, byla plná plynu, ale zavčas se nám podařilo plyn zavřít a vyvětrat. Táta pak kamna prodal do bazaru a Šlitr je po čase od někoho koupil.
. . .
V pasáži Alfa před divadlem byla spousta květin, velká fotografie Jiřího Šlitra, kde smutně postávali lidé a vzpomínali ... Nebylo nám dobře, čekali jsme na dny příští a přemýšleli o tom, co bude. Jiří Suchý prohlásil, že to chce zabalit. Bez Šlitra už nebude Semafor takový, jako byl. Brzy však moudře usoudil, že by tím nahrál soudruhům a závistivým lidem by tím způsobil radost.
Doporučujeme
Zobrazit příbuzné tituly
Názory našich čtenářů
Není přidán žádný názor. Buďte první, kdo tento titul okomentuje.
Pro přidání názoru se musíte přihlásit.
